Zde bych viděl řešení v použití pájecí pasty na bázi PbSn a to z důvodu tepelného ovlivnění a následných deformací. Povrch musí být v každém případě zbaven koroze, tedy klasické očištění drátěným kartáčem. Potom nanesení pájecí pasty stěrkou, kdy dosáhneme rovnoměrného zaplnění korozních „důlků“. Prohřátí plochy s pastou teplem ( potřebujeme cca 190^o – 210^oC ), záměrně uvádím teplem, protože zde stačí malý Bunsenův hořák na propan nebo také obyčejná elektrická horkovzdušná pistole na opalování barvy ( na stupni I. má teplotu cca 320°C). Toto je vyhovující jak z pohledu teploty tání pasty, tak také z pohledu síly renovovaného materiálu. Pokud by se šlo na Vámi navrhované tvrdé pájení, tak je třeba vzít v potaz relativně vysoké teploty ( okolo 700°C ), což na tenkém materiálu způsobí výrazné deformace a špatnou ovladatelnost naneseného kovu. U námi navrhovaného řešení je toto optimální a podle potřeby bez problému opakovatelné. Pastová pájka je mimo jiné určená pro nánosové pájení a je namíchaná včetně tavidla. Aplikace je velice snadná, po nanesení pasty provedeme zahřátí na pracovní teplotu, až se tmavě šedý vzhled pájky při dosažení pracovní teploty změní na kovově lesklý povrch. V tomto bodě ukončíme ohřev nebo se posuneme s vnášením tepla dále, pokud se jedná o větší plochy. Několik takových průmyslových aplikací jsme řešili a výsledky z pohledu dalších operací jsou vyhovující. Před samotnou galvanizací jde díl do tzv. dekapitační lázně a poté se provede samotná galvanizace. 
Z aplikačních řešení máme poznatky, kdy takto pájené díly jsou povlakovány galvanicky chromem a nelze rozpoznat, co je pájeno a co je základní materiál. Také je ověřeno, že pájka neovlivňuje životnost  dekapitační lázně a ani se v ní nerozpouští.